Celkem mimo - 1. díl - Profesor Angličtiny

3. září 2011 v 23:20 | Kerolajn |  celkem mimo

"Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!" občas chci ten krám, co každý den v 6:45 zazvoní, vyhodit z okna. Pak si to vždycky ale rozmyslím a řeknu si, že ho ještě budu potřebovat.
Dneska je druhého ledna. Za týden mám narozeniny. Bude mi 16. Je to zvláštní, když najednou vyjdete ven z bytu a zjistíte, že hloučky postávajících dětí vedle supermarketu jsou stejně staří jako vy, ne-li mladší. Přitom mi to přpadá jako včera, kdy jsem k nim vzhlížela jako k těm dospělejším. Teď už k nim nevzhlížím. Dokonce je ani nemám ráda. Vím totiž to, co jsem kdysi nevěděla. Jediná denní zábava těhle lidí je kouření a alkohol. Každou přestávku se sejdou venku před školou "na cígo". Každý večer se sejdou u někoho doma, opijí se a potom se plazí po všech ostatních. Neříkám, že jsem nikdy neochutnala alkohol ani nepotáhla z cigarety, ale právě tyhle zkušenosi mě přesvědčily o tom, že nestojí ani o jedno z toho. Jednou, když jsem byla asi ve čtvrté třídě, se mi líbil jeden kluk, Petr. V tu dobu mi nevadilo, že kouřil, ale jednou, když mi dal pusu, těsně po tom, co vykouřil cigaretu, se mi udělalo špatně a já se pozvracela. Od té doby vím, že bych nikdy nedokázala chodit s někým, kdo kouří. Teda, ne, že by mě někdo chtěl.

Dnešek byl jedním ze dnů, kdy jsem stihla autobus, takže když jsem přišla do školy, stále ještě byla přestávka. Většina studentů se po příchodu do školy zdravila se všemi svými známými a kamarády. Já ne. Žádné jsem tu totiž už dlouhou dobu neměla. Nikdo se tu se mnou nebavil, teda až na Toma, ale věřte mi, že svou přezdívku "podivín" nezískal jen tak. Alespoň jsem ale nemusela obědvat sama. Nemyslete si, že jsem byla "nikdo" odjakživa. To ne. Na své minulé škole jsem naopak zářila. Chvíli se mi dařilo i tady, ale pak se všechno změnilo. Ze začátku šlo všechno v pohodě, dokud v devítce nepřistoupila Eliška. Nejenže měla naprosto stejné zájmy a přednosti jako já. Byla ve všem z toho ještě lepší. A tak nebylo divu, že pro ni bylo lehké všechny proti mě poštvat, když jsem jí dala patřičně najevo, že ji nemám zrovna moc v lásce.
A proto jsem skončila jako prvotřídní looser. Kdybych alespoň byla přestoupila na střední na jinou školu. Ale já ne. Prostě jsem musela zůstat tady. Je až těžko uvěřitelné, že máte někoho tři roky rádi, a pak přistoupí někdo nový a vy se na toho člověka jen tak vybodnete... Asi mí kámoši až zase takoví kámoši nebyli.
Když jsem si sedala do poslední lavice prostřední řady, kde sedím překvapivě sama, Eliška se otočila, sjela mě pohrdavým pohledem, ušklíbla se a začala něco vyprávět hloučku lidí okolo ní. Tahle celá "outsiderovská věc", jesli se to tak tedy dá nazvat, je pro mě celkem nová a ještě jsem si tak úplně nezvykla na to, že když jdu po chodbě, všichni mě nezdraví jako dřív. Někdy vstanu a mám pocit, že mám pořád spoustu kamarádů. Ale nemám. Celkem deprimující.
Z pochmurných myšlenek o samotě a zatracení mě vytrhlo prásknutí dvěří.
"Dobrý den. Posaďte se. Jmenuji se Nikolaj Morozov a jsem váš nový učitel angličtiny. Prosím vás, utvořte si cedulky se jmény, abych na vás nemusel volat ty v tom zeleném tričku." Máme nového učitele? Tedy, věděla jsem, že budeme mít nového učitele na angličtinu, protože naše bývalá profesorka odešla na mateřskou dovolenou, ale nevěděla jsem, že na naší školu nastoupil úplně nový učitel. Navíc vypadal moc mladě na to, aby měl dostudovaou vysokou školu.
"Současně jsem třetím rokem studentem vysoké školy,..." Aha, měla jsem pravdu. Takže mu může být tak kolem 22 let... Bude pro mě určitě divné chovat se k němu jako k učiteli, jelikož mám známé jeho věku, které považuji za sobě rovné... Proč vůbec přijali někoho tak mladého?
"... asi je Vám divné, proč jsem byl přijat, když ještě nemám vystudovanou vysokou školu, ale jak jistě víte, místo paní Vancourové bylo potřeba nahradit co nejdříve, a já jsem to, co získali, takže... to se mnou tady budete muset nějak přežít." Pár lidí v zadních lavicích se uchichtlo. Tím se to vysvětluje...
No, alespoň vypadal sympaticky. Víte, záleželo mi na tom, jakého učitele budeme mít na angličtinu, protože to byl jediný předmět na škole, který mě opravdu bavil. Mým snem bylo vystudovat UK v Praze, obor překladatelství a tlumočnictví. Chtěla jsem odcestovat do Ameriky a najít si tam někde práci, kde bych využila svoje znalosti. Naše předchozí učitelka byla naprosto příšerná. Vždycky jsme si zkoušeli jen vyplňovat cvičení v sešitu, nikdy nám neřekla nic užitečného, co by se nám mohlo hodit potom "v prostoru" a všechny články, které jsme kdy četly, předčítala pouze ona. Bývala jsem celkem sebestředná a chtěla jsem, aby lidé věděli, že jsem dobrá v jazicích. Máma a moje nejlepší kamarádka Linda tvrdí, že je to proto, že mám hudební slucha a tak nejsem dobrá jenom v gramatice, ale i ve výslovnosti. Nechci se nějak vychloubat, ale kdybych Vám Anglicky začala tvrdit, že jsem z Kalifornie, myslím, že byste mi to spolkli i s navijákem.
"Otevřete si učebnice na straně 48. Dnes začneme novou lekci. Článek o maškarní nám přečte třeba..." profesor se rozhléhl po třídě a snažil se přečíst lístečky se jmény ostatních. Já si žádný neudělala. Na co? Stejně jsem byla v poslední lavici dostatečně nenápadná.
"Takže, Zdislavo Krákorová, já bych navrhoval, aby jsi roztrhala tenhle lísteček a napsala si na jiný svoje pravé jméno." řekl profesor, když narazil na lísteček, který si napsala Eliška. Ta zmije. Tohle byl můj vtip. To já jsem ho vždycky s kamarády dělala. Ale musela jsem uznat, že její vymyšlené jméno jí sedělo víc, než to pravé.A navíc, když jsem se na to všechno dívala ze třetí strany, působilo to celkem dětinsky a trapně. Každopádně se jí podařilo to, co chtěla. Upoutala pozornost mladého a celkem pohledného profesora. A stejně tak to udělali její (moji bývalí) kamarádi.
"Stejně tak prosím udělá Karel IV. Veliký, Saxana Pekelná a ostatní." Spolužáci, kteří si na papírky napsali nepravá jména, opravdu cedulky začali sklízet. Tenhle profesor totiž vyzařoval zvláštní autoritu a sympatii. A navíc patřil do naší generace, jinak by samozřejmě neposlechli a hádali se s ním o tom, že za svoje jméno přece nemůžou. Stejně jako jsem to dělávala i já.
"Kájo Maříku, pro tebe to platí taky," řekl profesor, když uviděl, že kluk v poslední lavici napravo si svoji cedulku ještě pořád nechal na lavici. Nechápal však, proč ve chvíli, kdy to dořekl, celá, třída, včetně mě, vybuchla smíchy. Kája Mařík bylo totiž jeho pravé jméno. Blonďatý kluk smějící se společně se třídou se opravdu jmenoval stejně jako hlavní hrdina sedmidílné knihy "Školák Kája Mařík".
Když třída utichla, profesorovi to seplo a Karlovi se omluvil. Karel už byl ale zvyklý a jen se usmál a odmávl to. Profesor se začal znovu rozhížet po třídě. Když se chvíli nic nedělo, vytáhla jsem z tašky sešit a začala si do něj kreslit komiksové náčrtky. Kreslila jsem učitele, směšně velkého oproti svému žákovi, který se krčil v lavici na velkým ukázovátkem, které učitel svíral v pravé ruce.
"Kde máš cedulku ty?"
Sakra. Jednu ruku jsem udělala větší než druhou. Gumu.
"Háló. Slečna v poslední lavici bez cedulky."
Tak, hned to vypadá líp. Počkat - neříkal poslední lavice?
"Co prosím?" Zeptala jsem se a celá třída zase vybuchla v obrovský záchvat veselí.
"Přečti nám článek o maškarní." Tak tohle jsem nečekala. Zrovna když jsem nejmíň oblíbená a nikdo mě nebude poslouchat, dostanu svoji šanci se předvést. Děkuji pěkně.
"No, prosím..." pobídl mě profesor a já začala číst.
"Among the great number of extracurricular activities students' life usually filled with fancy-balls are the most memorable and gorgeous ones. This amazing tradition seems to last for many decades and through the years it didn't lose its popularity. That night students turn into magnificent and mysterious creatures..."
Text byl o maškarních plesech a jeho popularitou mezi studenty. Když jsem dočetla poslední větu "The most long-waited night still works its magic," uvědomila jsem si, že je ve třídě podezřelé ticho. Co když všichni usnuli nudou?! O opaku jsem se přesvědčila hned, jak jsem vzhlédla do třídy. Všichni se na mě dívali. I Eliška. I když ta se dívala trochu jinak než ostatní. Bylo to trochu zvláštní. Nikdo nic neříkal. Bylo prostě jen ticho. Potom konečně promluvil profesor.
"Skvělé. Nikdo mě nevaroval, že tu máte nadané žáky. Mimochodem, to mi připomíná, že bych vás chtěl pozvat do kontaktní skupiny zabývající se tak trochu i angličtinou, která se bude od tohoto pololetí konat každou středu od 14:15 do 15:45, někdy i déle. Jde o to, abyste se sblížili s lidmi okolo sebe a více se poznali. Někdy společně navštívíme nějakou akci... Možná sem dokonce přijedou studenti z Anglie, USA, nebo Kanady, takže budete mít šanci si procvičit angličtinu a seznámit se s novými lidmi. Taky se možná na konci roku pojede do Anglie. Myslím, že je to pro vás všechny celkem šance, hlavně pro lidi, jako třeba ty, ehm..."
"Amélie," doplnila jsem jeho větu.
"Amélie," zopakoval po mě a díky té pochvale byl můj svět najednou krásnější.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám první díl série "Celkem mimo"?

Ano! 77.8% (7)
Ne! 22.2% (2)

Komentáře

1 Karolína Jeřábková Karolína Jeřábková | 26. prosince 2011 v 19:48 | Reagovat

Máš moc krásný blog a jsi nadaná spisovatelka! :-) už se těším na další díl :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama